FinnTour'97

Zážitky z podzimního putování Finskem

FinnTour'97 Všechny dále uvedené skutečnosti se opravdu staly a nejsou pouhým výmyslem chorého mozku Jana Hušáka. Ve většině textu označuje první osoba právě tohoto šílence. Třetí osoba pak obvykle znamená Michala Ludviga, který tento riskantní podnik také absolvoval. (Pouze u komentářů kurzívou v závorkách je to opačně - pozn. mic)

FinnTour'97

Jak to všechno začalo
Sedím jednoho hezkého podzimního dne na přednášce Matematika III docenta Průchy o trojných integrálech a jiných jim podobných zvěrstvech, když o lavici vedle sedící kámoš Michal mi podá leták o zlevněných letenkách. Na letáku se píše, že cestovka jménem GTS Int., ke příležitosti výročí Sametové revoluce, dá studentům a učitelům nebývalou slevu na letenky skoro do celého světa. Protože oba dva máme k cestování celkem vřelý vztah a letadlem jsme nikdy nikam neletěli, řekli jsme si, že by nebylo od věci to prubnout. Jelikož u nás byl hnusný podzim, tak jsme chtěli pořádnou změnu. Jelikož nás tropy nás nelákaj, bylo jednomyslně zvoleno Finsko, protože tam je v listopadu opravdu krásně - nastupuje polární noc, teploty lezou hluboko pod nulu, lehnou první metry sněhu - prostě úplná idylka. A tak podle hesla místo slov čin, jsme se zvedli a odešli zakoupit letenky. Po vystání dvouhodinové fronty jsme se konečně dostali na řadu a celkem bez problemů (kromě toho že jsme neměli dost peněz a narychlo znásilněný bankomat se rozhodnul vyblít balík dvoustovek) jsme zakoupili dva kousky letenek do Helsinek. Bylo úterý a odlet byl v neděli. Celkem v pohodě - letenka stála 3700,- a mě na týdenní pobyt bez zajištěného ubytování zbývalo cca 2000,- Kc. No ale pravý cestovatel si nedělá zbytečné starosti...

Den první - Neděle
V devět hodin ráno jsem dorazil na Ruzyňské letiště a kupodivu jsem se setkal i s mým spolucestovatelem. Odbavení proběhlo naprosto plynule a i přez naše xichty nás nikdo nepodezříval z teroristických úmyslů. První komplikace se objevily při čekání na letadlo v bezcelní zóně. Náš plánovaný Boeing 737-400 se ňák podělal a proto pro nás bylo připraveno uz měsíc vyřazené letadlo Tupolev 154M. Konečně pořádný vzrůšo, zajásali jsme oba. Nicméně přes všechny vyděšené obličeje Fiňáků, proběhl let naprosto hladce (k obědu byly ňáký, celkem hnusný těstoviny a kolem 16:00 jsme hladce přistáli v Helsinkách. Přeřídili jsme si hodinky o hodinu dopředu a zjistili, že venku je pěkna tma (myslím, že nás před tím někdo varoval, ale v cestovatelském nadšení byl odmítnut coby prašivý zrádce). Dokonce jsme se shledali i s našimi batůžky napranými konzervami, salámem, spacáky a podobně a tudíž nam již nic nebránilo vyrazit do neznámého světa. Venku bylo nad očekávání příjemně: teplota +5 a žádný sníh. První rozčarování přišlo při placení lístku na autobus z letiště do centra. Lístek stál 25 FIM (Finských Marek) a pro neznalé dodávám, že 1FIM byla asi 6.50,- Kč - zkrátka pěkně se mi protáhnul ksicht (moje celková hotovost činila 300FIM), ale člověk se nesmí nechat odradit dílčími neůspěchy. Po páté hodině večerní (fakt tma jak v (piiip)) jsme se dostali do centra. Zarazilo mě jak je strašně vylidněné. Všude otevřený obchody, restaurace, reklamy svítí jak pominutý, ale lidi zalezlí v kutloších.
Protože nám Helsinky nijak extra neučarovaly a protože nás táhla vidina Divokého Severu, vyhledali jsme Helsinské hlavní nádraží a v 19.25 jsme odjeli vlakem do cca 900 km vzdáleného města Rovaniemi. Vlaky jsou příjemné, tiché a pohodlné. Cesta trvala cca 12 hod a během ní se nic mimořádného nepřihodilo. Akorát, že při každý zastávce opakovali hyvaa matkaa což jsem si posléze přeložil jako přání šťastné cesty. (Přeložil jsem to já, jelikož na rozdíl od něj Finštinu plynně ovládám. Umim třeba: Toto je černá kočka (Teme on musta kissa.), takže mi dorozumívání nečinilo problémy)

Den druhý - Pondělí
Po osmé hodině ranní jsme vylezli z vlaku ve městě Rovaniemi. Přivítal nás sníh a lehčí mrazík (-3). Samozřejmě byla tma jak v kýblu. Město Rovaniemi se nachází cca 8km jižně od polárního kruhu a je považováno za bránu do Laponska. Ani nevím kolik má obyvatel, ale přízvisko město mu právem náleží. První naší starostí bylo najít si ubytování a něco pojíst. Vydali jsme se tedy k již dříve vyhlídnutému hostelu s nadějí levného ubytování. Hostel jsme našli celkem v pohodě a příjemně vyhlížející paní hostel-mama nám příjemnou, srozumitelnou english řekla že má pouze jeden dvoulůžák - opáčili jsme, že je to v pohodě, že jsme stejně jenom dva. Ona na to líbezným hlasem, že noc přijde na 80 FIM. Opět se mi protáhla držka. Moje zásoby finančních prostředků se po druhém dni snížily o víc než třetinu. Ale co jsme mohli dělat. Jiný hostel v city nebyl a spát venku se nám fakt nechtělo. Vyplázli jsme tedy požadovanou hotovost a provedli nezbytnou údržbu organismu (uzeným masem, chlebem atd.).
Zatím se rozednilo a my, náležitě posilněni jsme se vydali na polární kruh, kde má Santa Claus svojí vesničku a main post office. Cesta tam nám trvala asi dve hoďky. Cestou jsme potkali mnoho cyklistů, kteři s větším či menším úspěchem zvládali souboj se sněhem a ledem Jedno kolo jsme dokonce viděli hozený do potoka (pravděpodobně konec méně zdatného cyklisty). Na polárním kruhu jsme zjistili, že kdyby kolem toho nedělali tolik zmatku, tak to ani nikdo nepozná. Nicméně mohli jsme říct, že jsme tam byli, což taky neni k zahozeni.
Humorná situace: Nějaký francouzský novinář si chtěl vyfotit Santa Clause jak vybírá poštovní schránku a protože mu to připadalo málo zajimavé, tak se ještě pokoušel donutit poblíž zaparkovaného soba ke spolupráci. Jenže tenhle sob měl těch reklamních akcí tak akorát dost a lézt Clausovi do schránky ho ani nenapadlo. Fotograf se taktéž nechtěl vzdát, takže tahal soba za parohy ke schránce - to soba velice popudilo...
Po navratu do mesta jsme udělali kratký sightseeing a provedli menší nákup v supermarketu (ja si nekoupil nic a Michal zakoupil podivný jogurt, který jsme později, když jsme ho omylem znovu zakoupili, přezdívali sobí sperma...). Jelikož už byla opět notná tma, bez velkého odporu jsme využili služeb našeho levného ubytování a uvařili si večeři v hostelové kitchen (ja měl své oblibené lečo a Michal si nejdřív udělal polívku a pak rizoto, nebo obráceně, každopádně jsme to nemohli sníst a byli nuceni to vylít do haj...)

Den třetí - Úterý
Ráno jsme vstali jako obvykle ještě za tmy. Tma totiž byla asi do desíti. Papírový průvodce nám doporučoval jisté místní muzem zvané Arktikum, kde měla být výstava laponské kultury a podobných nesmyslů. Takové nabídce se nedalo odolat. Muzeum je to jako každé jiné (je tam trochu víc elektroniky než bývá u nás), ale ta cena! Na studentskou ISIC kartu jsme zaplatili extra snížené vstupné 40 FIM, z čehož se mi udělalo notně šoufl (zjistil jsem, že už nemám žádný prachy). Měli tam zajímavý exponát: nějaký seismograf, ktery byl české výroby - je to u srdce hřejivé vidět mezi tou finskou hatmatilkou nápisy jako křemíkové hodiny, oscilátor atd. Ale jinak jak říkám, za ty prachy to nestálo (teda pro mě - jsem lehký kulturní barbar).(Podle mě to bylo bezvadný. Jsou to čtyři oddělení (Laponsko po stránce geologické, příroda severního Finska, historie a jazyk a zvyky laponců) a všude jsou popisky i v angličtině (čehož by se v našich muzeích Fin hned tak nedočkal...). Bohužel se tam pak vehnala nějaká místní škola a ti malí Fini dělali strašnej kravál. Je to docela velký (a od června 1998 tam prej bude další oddělení o Vikingách) a za 40 FIM to určite stálo (je pravda, že mě ještě spousta peněz zbývalo ;-) )
Když jsme se vyhrabali z toho kulturního stánku, zamířili jsme k silnici směr sever. Hostelmamá na otázku ohledně stopování odpověděla always (nevím jestli správně pochopila naší otázku nebo nám prozradila své intimní tajemství... Později jsme spíš tipovali to druhý) Asi po dvaceti minutách nám zastavil takovej správnej týpek ve Folcvagnu, kterej sice neuměl ani slovo anglicky, ale zato nás vzal cca 160km naším směrem. (Na tý silnici, co jsme po ní jeli byla asi 5ti centimetrová vrstva ledu, takže člověk by si tam pěšky rozbil hubu, ale ten chlap to v tý popelnici pálil stodvacítkou. V týhle rychlosti si ode mě vyžádal mapu, aby se podíval, kam se to vlastně chceme dostat. Tu si před sebou rozložil tak, že snad ani nemoh vidět ven, ale byl v pohodě. Chvíli potom, co jsme šťastně přežili tohle chtěl vyzkoušet brzdy. Moc ho na tom ledě neposlouchaly, tak prohlásil "OJOJOJ!" a dál jel asi jenom stovkou. Po pár kilometrech se mu podařilo zajet na parkoviště u osamělýho, podivnýho stánku (řek bych, že v okolí min 50 km nebylo žádný jiný stavení), vběhnul dovnitř a zanedlouho vylez s různejma důležitejma věcma (pivo, cigarety a možná ještě něco jinýho). Jakmile se mu podařilo se rozjet, tak si jedno pivo rozdělal a dal si na kuráž. No na tom předním sedadle jsem občas zažíval horké chvilky, ale bylo vidět, ze ten týpek v tom nesedí poprvé...) Bohužel jak se v následujících dnech ukázalo, byl to jedinej bezproblémovej stop. Nechali jsme se vysadit na křižovatce 70 km od města Kolari, které mělo být naším dnešním nocležištěm. Škoda, že ten chlápek jel na blbou stranu...
Na křižovatce jsme strávili asi dvě hodiny a s houstnoucí tmou nás přecházel humor. Pokoušeli jsme se stopnout všechny auta co jeli kolem (byli asi 3), ale stopovat v noci je těžký. Už jsme pomalu začali plánovat jestli zemřeme rovnou tady na podchlazení, nebo se vydáme na cestu směrem, kde jsme tušili lidi a cestou chcípneme vysílením a následným zmražením.
Z těchto obveselujících úvah nás vysvobodil teprve kolem jedoucí laponec, kterýmu to na tý křižovatce chcíplo při náročném manévru "zatoč vlevo". Samozřejmě jsme se mu do toho miniauta hned nacpali, protože vypadalo, že v ten den už je to poslední co tudy jede. (Bylo sice teprve asi pět odpoledne, ale byla tma jak v řiti řiťoucí). Tenhle domorodec nás dopravil do nejbližšího "města" jmenem Kittilla, kde jsme mu poděkovali a znovu jsme dostali stopovací choutky. Další hodinu a půl jsme stáli u silnice a ze všech sil jsme se snažili stopnout všechno co kolem jelo. Teď jsme sice nebyli v akutním ohrožení života, protože v týhle díře byl podle průvodce hostel, ale podle téhož průvodce byl pekelně drahej, takže se nám do něj nechtělo. No naše stopování bylo stejně úspěšný jako předtim - nikdo nás dobrovolně vzít nechtěl. No co, museli jsme přistoupit k méně vybíravým praktikám českého cestovatele. U blízké restaurace zastavila červená dodávka. Z ní vystoupila řidička-laponka a šla do tý restaurace s ňákým zbožím. Tohle byla naše příležitost a nehodlali jsme jí promarnit.
Bleskově jsme nandali krosny, v okamžiku stáli u auta a s okouzlujícím úsměvem jsme očekávali řidičku. Ta, když se vracela a spatřila nás, vypadala, že takhle milou návštěvu rozhodně nečekala. Nicméně plynulou finštinou nám něco vysvětlovala (a tvářila se přitom důležitě), ale na to jsme nedbali a do auta jsme se nekompromisně nastěhovali. Po půl hodině jízdy nás vysadila a fturánu nám bylo jasný, že její úvodní proslov byl něco ve smyslu "Do Muonia nejedu". Štěstí bylo, že neměla namířeno do drsné finské divočiny, ale že nás vysadila uprostřed rekreační vesničky zvané Levi. Zavezla nás rovnou před hotel a nadcházející noc se nám začínala rýsovat jako STRAŠNĚ drahá. Doprovodila nás do recepce, chvíli si něco domlouvala s recepčním a pak odjela. S ní nás opustila i naděje, že bysme z tohohle luxusního sídla mohli ještě někdy nezadluženi vypadnout. Recepční si nás změřil skoumavým pohledem a jal se kamsi telefonovat, přičemž po celou dobu si nás pohledem griloval a nejspíš uvažoval, jestli pro jeho psy budeme dostatečně výživní. Když dotelefonoval a vyrovnal se s faktem, že finsky si s náma nepokecá, zažili my jsme jedno z nejpříjemnějších překvapení. Za 125FIM na osobu jsme dostali luxusně zařízenou chajdu s televizí, saunou a kuchyňkou s mikrovlnkou, toustrem, friťákem a dalším vybavením, v hostelech nevídaným. Dokonce bylo povlečeno, jako by nás očekávali. Takže tuhle noc jsme taky přežili...

Den čtvrtý - Středa
Ráno jsme vyrazili s otrochu menším optimismem na další strastiplnou cestu směrem na Muonio, o kterém jsme si mysleli, že by to mohlo být něco jako město. Jelikož byl krásný den, sluníčko svítilo a teplota se pohybovala jen něco málo pod nulou, vrátilo se nám nadšení a zapálení pro věc. Po chvíli stopování nám zastavil Saab, ve kterym seděl sympaticky mladý muž, ze kterého jsme dostali, že pracuje na sobí farmě.
Jak bylo tamnim zvykem, uměl anglicky akorát číslovky do pěti, ale věděl, že Česko je dobrý v hokeji. Tento bodrý venkovan to hnal po sněhu a ledu stodvacítkou (taky místní folklor) a když nám chtěl po třiceti kilometrech zastavit, protože jeho sobí farmu jsme navštívit nechtěli, jeli jsme smykem pár dalších desítek metrů. Tak sme se tedy priblizili k Muoniu o dobrych 30 km, bohuzel nám ještě jednou tolik zbývalo. Plni veselí jsme se vydali pěšky k našemu vysněnému cíli. Cestou stopovali všechno co jelo kolem, jenže jsme už byli přes 250 km za polárním kruhem a frekvence projíždějících automobilů byla opravdu mizivá.

Šli jsme po zasněžené silnici mezi zmrzlými jezery přes dvě hodiny když nám zastavil jakýsi dřevorubec co měl na vlečňáku sněžnej skutr. No von nám ani tak nezastavil aby nás svez, ale spíš chtěl zkontrolovat jestli mu ten skutr nepadá. Nicméně jsme se mu tam nacpali (jako už tolikrát), protože vidina dalšího plahočení nás děsila. Takže jsme se konečně dostali do Muonia, kde jsme doufali, že najdem civilizaci a hodně frekventovanou silnici. Samozřejmě že hovno. Byla to úplně stejná díra jako všechny “města” v okolí. Toho dne nám už nikdo nezastavil. Jedina naše zábava byla ve vzájemném koulováni (taky to byla nutná obrana proti umrznutí) a s postupem času a promoklosti i všeho v okolí, na co se dalo házet.

Kolem šestý jsme to vzdali a šli jsme si hledat nějaký ten drahý príbytek na přespání. No, nejdřív nás napadlo, že budem drsný a pudem dál do divočiny, nicméně po pár kilákách, když se kolem se rozhostila příšerná černočerná tma a nejblizsi lidské sídlo bylo hodně daleko, jsme si to rozmysleli. Nejdřív jsme cestou zpátky zašli do Dog sledge center, kde chtěli za noc 300 FIM, coz jsme s díky odmítli. Pak sme našli ňákou boudu na způsob ubytovny, kde jsme přespali trochu lěvnějc (ale ne o moc). Večer jsme se usnesli, že už toho stopu bylo dost a jestli chceme chytnout letadlo, tak jediné možné řešení je místní autobusová doprava (nejdražší možné rešení - Grrr).

Den pátý - Čtvrtek
A jak jsme řekli, tak jsme taky udělali. Ráno jsme nasedli na autobus do Kolari, kde jsme měli v úmyslu nasednout na vlak a příští noc strávit uhánějíc vstříc novým dobrodružstvím. Cesta autobusíkem byla vskutku bezproblémová, nicméně když jsme se kolem poledniho ocitli v Kolari a po několika ušlých kilometrech narazili na koleje, došlo asi k největšímu rozčarování na naší cestě.

Finská železniční síť rozhodně není tak hustá jako ta naše a obzvlašť ne na severu. Takže jsme předpokládali, že když maj tak málo kolejí, že aspoň na každým jejich konci postaví nádraží a že tam čas od času pojede i ňákej ten vlak. Ó jak hluboce jsme se my najivkové mýlili! Místo nádraží tam byla taková malá bouda s napisem Kolari a dovopravdický eskymácký tee-pee sloužící jako čekárna (ja jsem si do tý doby myslel, že týpka maj jen inadiáni…). Samozřejmě v Kolari dbali i na pohodlí cestujících, takze v týpku byly kamna a na nich konvice, aby si případný zbloudilý cestovatel mohl uvařit čaj (po tom co si z blízkého lesa přinese otep dříví). Na tý boudě nebyl žádnej jízdní řád, ale byl tam ňákej laponec (výpravčí ???), jehož znalost světových jazyků opět nebyla nejlepší. Po pár minutách dorozumívání rukama nohama jsme se dověděli, že vlak by mohl jet někdy kolem 7 hodiny večerní. To jsme si celkem oddychli, protože mimo jiné jsme už neměli žádný finský peníze, ale pouze záložní poctivý starý dobrý německý mařeny.

Jelikož do odjezdu vlaku zbývala ještě spousta času, vyrazili jsme do víru velkoměsta (jedna velká ulice a pár malejch kolem). S prohlídkou jsme byli celkem rychle hotoví a tak nás napadla kacířská myšlenka, že se podíváme po youth hostelu ze seznamu. Co kdyby se zase něco nedej bože přihodilo. Například kdyby nejel ten vlak… Po chvíli hledáni (a optání se v kadeřnictví, kde nám tlumočil nejstarší syn majitelky) jsme hostel skutecně našli a nyní za pomoci dcery majitele jako tlumočnice jsme se dozvěděli, za prvé, že vlak tady jede jenom ve stredu a v sobotu a 6.4., kdy tady je nějaká slavnost (my jsme tam byli ve čtvrtek - samozřejmě).
Tak nám nezbývalo než zůstat a slíbit majiteli, že mu zaplatíme až následující den otevřou banku. Ten večer jsme znovu okusili finskou saunu, která bohužel měla svá nejlepší léta dávno za sebou. Zlověstně hučela, pročež jsme nenašli dostatek odvahy na ní lejt vodu, když byla pod proudem).

Den šestý - Pátek
Ráno jsme navštívili banku, vyrovnali dluh u majitele, opět se pokusili stopovat a opět bezvýsledně. Mimo jiné teplota klesla na -23 stupňů (Když jsem ráno šel do banky, tak bylo -28 !!! Ale to Honza ještě chrápal, takže to nemuže vědět.) a to vám povim, v takovym počasí se dost blbě stopuje - fakt nám byla zima. V tuhle dobu už jsme začínali mít nezdravé myšlenky ohledně letadla, které nepočká, peněz, které docházejí a zimy, která útočí. Nakonec jsme to jako správný zbabělci vzdali a ve dvě hodiny odpoledne jsme nasedli na další drahý autobus. Nyní směr Kemi, v němž by podle dcery majitele hostelu měly vlaky jezdit častějc.

Do Kemi jsme dorazili kolem šesti večer. Kemi je už celkem velký město, ale něčím příšerně smrdělo. Netuším čím ani proč, ale rozhodně vím jak: Pekelně. Moc dlouho jsme se tudíž nezdrželi ani prohlížením památek (zaprvé tam žádný nebyly a zadruhý šest večer není ideální doba na sight seeing). Jako hlavní úkol dne jsme si tedy vytyčili najít nádraží. To se nám povedlo a dokonce nám tam potvrdili, že vlak pojede asi za hodinu (a dokonce naším směrem!). Malá poznámka na okraj pro prasáky z řad čtenářstva: na pánských zachodcích byl ňákej urostlej Viking na velký a přitom dokázal zamořit celou čekárnu dost nesnesitelným puchem. Pak to nemá v Kemi smrdět…

Za hoďku skutečně přijel pohodlný finský vlak a my jsme s úlevou nasedli do příjemného, vytopeného vagonu. Cestou do Helsinek se už nic zvláštního nepřihodilo. Tedy kromě toho, že mi Michal sprásknul skoro celej salám a čokoládu.

Den sedmý - Sobota
Po vcelku příjemné jízdě jsme se dostali kolem sedmé hodiny ranní do hlavního města Finska - Helsinek. Byla ještě tma, ale teplota se naštěstí pohybovala kolem pěti stupňů (nad nulou). Ze všeho nejdřív jsme si šli zajistit nocleh v youth hostelu, nacházejícím se v olympijském stadiónu. Už ani nevím za kolik FIMáků jsme dostali dvoulůžák, ale zato si dobře pamatuju, že na zdech byly fotografie našeho Emila Zátopka, jak pokořuje světový rekord v jakémsi běhu.

Celý následující den jsme strávili prohlížením města. Courali jsme kam se dalo až jsme už neměli co dělat. Helsinky opravdu nepatří k evropským velkoměstům a turistických atrakcí tam není zas tak moc. Shlédli jsme všechny hlavní kostely (asi 3), viděli jsme moře (pěkně studený už vod pohledu), rybí trh, dok, kde opravovali obrovskej trajekt (fakt macek). Projeli jsme se metrem (maj jenom jednu trasu), snědli zbytek zásob u Meka Donalda (měli tam vytopeno a pohodlný stolečky), bezúspěšně jsme hledali ruskou ponorku, která před měsícem odponorkovala do Ameriky a tak podobně. Prostě jsme si užívali turistiky.

Den osmý - Neděle
Po přespání na tom stadiónu jsme si vylezli na stadiónovou věž (za 10FIM, ale pustili nám výtah), přičemž začalo lehce sněžit. Za zbylé drobáky jsme si v supermarkáči nakoupili všemožné laskominy pro sebe i pro své blizké, kteří si užívali drsný český podzim doma v Praze. Já si koupil balík jogurtíků (mooc dobrý) a 4 finský piva.

Pak jsme jeli helsinksou MHD na letiště a už se moc těšili na letadlo ČSA a palubní obídek - v podstatě první vydatnější jídlo tohoto dne (a vlastně i dvou předcházejících). Letadlo skutečně přiletělo včas. Dokonce to byl Boeing 737. Pohodlně jsme se do něj tedy usadili a očekávali příjemný a ničím nerušený let do naší milované vlasti (ooch). Ale jak jsme se mi bláhoví opět hluboce mýlili !!!. Když jsme dolěteli nad Prahu a chvilíli tam nerozhodně kroužili, řekli nám, že dole je mlha (skutečně z okýnka nebylo vůbec nic vidět) a že poletíme do Bratislavy. No proč ne, když už cestujeme tak pořádně a trochu toho dobrodružství navíc nám nemůže uškodit.
Skutečne jsme po půlhodině přistáli v Blavě. Vylezli jsme z letadla přímo na letisko, pozemní personál si s náma nevěděl rady (vypadali, že letadlo zblízka neviděli už pár let) Nakonec nám přistavili Karosu. Ta však měla svá nejlepší léta už dávno za sebou a snad i autobusy, kterejma jezdím do školy jsou v lepším stavu. Při vstupu do bezcelního prostoru letiště jsme dostali jakési plastikové předměty s nápisem Tranzit. Všude kolem na nás koukali praví socialističtí SNBáci. Jak za starejch časů - zelený uniformy a úplatný výraz ve tvářích.
Bratislavké letiště se vyznačuje značnou opuštěností. Jeden záchod, jeden bufet honosně nazvaný Richard`s bar a dva telefony. Jelikož tam přistálo asi pět letadel najednou (všechny, které nepustili do Prahy) tak tam bylo poměrně veselo. Dalším rysem je, že tam nejsou žádný informační tabule. Tedy zjistit takovou věc jako kdy se poletí, jaký je kde počasí a kde si člověk může vyměnit ňákou tu tvrdou slovenskou korunu bylo nemožný. Naši zahraniční spolucestující z toho byli vcelku vyplesklí, zuřivě telefonovali mobilama a rožcilovali se na pozemní personál, kterej říkal cokoliv jen aby se zbavil dotěrných pasažérů, takže jedna Finka která se šla zeptat dvakrát po sobě a pokaždý dostala jinou odpověď z toho byla značně rozzuřená. Dokonce jsem ji musel překládat co kdo povídá, protože shodou okolností v letadle seděla vedle mě. Taky jsme jí rozmluvili nápad pokusit se v neděli večer v Bratislavě najmout osobák a jet s nim do Prahy. Uvěřila mi, že je to trochu absurdní myšleka, když si ani na letišti nemůže vyměnit peníze.
Po hodině nám aspoň zajistili jídlo v baru v hodnotě 100 Sk a jedině znalost prostředí a jazyka nám umožnila vydolovat z obsluhy 4 chlebíčky a kolu. Naši zahraniční kolegové dostávali kolu a tyčku Mars (holt nebyli zvyklí na zákony džungle). Obsluha baru se z toho davu lehce zbláznila a ztratila jakékoliv zbytky organizačních schopností. Asi v deset hodin nám konecně řekli, že by se jako mohlo letět a já zjistl, že jsem v tom mumraji někde ztratil letenku. Naštestí všude vládl takový chaos, že ji po mě nikdo ani nechtěl a v pohodě jsem se dostal do letadla. Pak už vše probíhalo v klídku a kolem jedenáctý večer jsme šťastně přistáli v Praze.

A to je konec naší báječné cesty po podzimním Finsku

Pár praktických rad na cestu

Finsko - Informace na cestu

Tak tady byste mohli najít pár informací, které vám snad usnadní cestu do Finska a po Finsku.
Všechny informace byly platné v listopadu 1997. Jak je to v době, kdy to čtete, to už si musíte zjistit sami.

Nezapomeňte si přečíst šílencovy zápisky o naší cestě!

1. Před odjezdem
• S Finskem máme bezvízový styk. Při pobytu delším než tři měsíce je třeba žádat o pobytové vízum, jehož vyřízení trvá (podle chytré knížky) asi týden. Nezkoušeli jsme to.
• Ta samá knížka praví, že finové při vjezdu mohou požadovat částku 60$/os/den nebo ekvivalent v jiné konvertibilní měně (v době naší cesty byla 1FIM asi 6,50Kč). Nevím, na nás nikdo nechtěl vědět, kolik peněz si vezeme...
• Ještě jednou se nechávám inspirovat tou knížkou a řeknu vám, že do Finska je možno dovážet zboží v maximální hodnotě 1500 FIM. Z čehož smí být maximálně 15kg potravin. U osob starších 20 let clu nepodléhá 200ks cigaret nebo 250g tabáku, 2l piva, 1l tvrdého alkoholu, 1l vína nebo sektu. Do 20 let nesmíte dovážet alkohol vůbec. Pokud jedete autem, tak budete muset zaplatit clo, za benzín dovážený v kanystru. Tak praví Kniha.
• Samozřejmě jsme se pojistili proti všemu možnému, ale to je celkem váš problém a s Finskem to má málo společného, takže tohle téma vynechávám...
• Taky si pořiďte kartičku KMC (viz Adresy), díky níž můžete získat slevy na ubytování v hostelech. Teoreticky by jí měli chtít vidět všude, prakticky jí po nás vyžadovali jen jednou.

2. Ve Finsku
• Pokud přiletíte letadlem, nemusíte platit 40FIM za speciální autobus z letiště do centra, když vás může odvést normální linkovej za 10FIM. Na letišti si taky zadarmo můžete vzít mapu Helsinek, mapu letiště a spoustu dalších užitečnejch věcí. Třeba svoje zavazadla :-)
• Pokud cestujete po hostelech, je dobré si vždy na následující den rezervovat flek v plánovaném místě přespání. Vždycky nám vyhověl recepční z hostelu, kde jsme zrovna spali, zavolal kam jsme chtěli a rezervoval nám místa. (škoda, že nám nikdy nevyšlo se tam opravdu dostat :-((( )
• VLAK
  • Jestli hodláte cestovat vlakem, opatřete si jízdní řád. Na rozdíl od našeho je to malinkatá knížečka, a je k dostání zdarma na nádraží, nebo v informačním středisku (viz Adresy). Taky si ho můžete prohlédnout na jejich stránce
    
  • Finská železniční síť je řídká (no spíš řiďoučká, možná ještě lépe "nejřidší, jakou si můžete představit"). A to že někam vedou koleje, ještě zdaleka neznamená, že tam i jezdí vlaky. A pokud jezdí, tak rozhodně ne tak často, jak je zvyklý zhýčkaný středoevropan.
  • Pokud jedete ňkam dál, můžete si ještě v čechách koupit jízdenku Euro Domino. My jsme měli třídenní asi za 2000,- Kč. S ní se celkem levně můžete dostat na polární kruh a zpět a ještě vám den zbyde. (Nám zbyl tak dokonale, že mi teď visí na zdi. Grrr...)
  • Když si pro cestu na polární kruh vyberete noční vlak, můžete v něm celkem komfortně přespat. Vlaky jsou čisté a pohodlné, dokonce mají na každém sedadle polštářek, který je možné odepnout a vyspat se na něm. Prostě paráda. A ani se nemusíte bát o své věci. Fini si běžně nachávají na sedadlech mobily nebo walkmeny a jdou do jídelního vozu večeři.

1. Finské velvyslanectví v Praze

Dřevěna 2
125 01, Praha 2
02/205541, 02/205542

2. České velvyslanectví v Helsinkách

Armfeltintie 14
00150, Helsinky 15
tel: +358-(0)9-171 051, 171 169
e-mail: Helsinki@embassy.mzv.cz

3. KMC - Klub Mladých Cestovatelů

Karolíny Světlé 30
110 00, Praha 1

4. Informační kancelář - Matkailutoimisto

Unioninkatu 26
00130, Helsinky

5. Suomen Retkeilymajajarjesto SRM ry

Yrjonkatu 38 B
00100, Helsinky
tel: +358-(0)9-6940377
fax: +358-(0)9-6931349
e-mail: info@srm.inet.fi

6. Oy Matkahuolto Ab

Lauttasaarentie 8
00200, Helsinky

Kužbou napsaný a nikým neupravený originál

(Původní text bez diakritiky a html tagů, tak jak jej napsal Honza Hušák.)

Jak to vsechno zacalo
	Sedim jednoho hezkeho podzimniho dne na prednasce matematika III
docenta Pruchy o trojnych integralech a jinych jim podobnych zverstev, kdyz
o lavici vedle sedici kamos Michal Ludvig mi poda letak o zlavnenych
letenkach. Na letaku se pise, ze cestovka jmenem GTS Inc, k prilezitosti
vyroci sametove revoluce, da studentum a ucitelum nebyvalou slevu na letenky
skoro do celeho sveta. Protoze oba dva mame k cestovani celkem vrely vztah a
letadlem jsme nikdy nikam neleteli, rekli jmse si, ze by nebylo od veci to
prubnout. Jalikoz u nas byl hnusny podzim, tak jsme chteli poradnou zmenu.
tropy nas nelakaj takze jednohlasne bylo zvoleno Finsko. V listopadu je ve
Finsku opravdu krasne - nastupuje polarni noc, teploty lezou hluboko pod
nulu, lehne prvni snih - proste naprosta idyla. A tak podle hesla misto slov
cin, jsme se zvadli a odesli zakoupit letenky. Po vystani dvouhodinove
fronty jsme se konecne dostali na radu a celkem bez problemu (krome toho ze
jsme na to nemli dost penez) jsme zakoupily dva kousky letenek do Helsink.
Bylo utery a odlet byl v nedeli. Celkem v pohode - letenka stala 3700 a mne
na tydeni pobyt bez zajisteneho ubytovani zbyvalo cca 2000kc. No ale pravy
cestovatel si nedala zbytecne starosti.

Den prvni - Nedele

	V devet hodin rano jsem dorazil na Ruzynske letiste a kupodivu jsem
se setkal i s mym spolucestovatelem (vzhledem k silicimu tlaku matek to byl
celkem uspech). Odbaveni probehlo naprosto plynule a nebyla u nas zadrzena
zadna zakazana latka. Prvni komplikace se objevily pri cekani na letadlo v
bezcelni zone. Naz planovany Boeing 737 - 400 se nak podelal a proto pro nas
bylo prypraveno uz mesic vyrazene letadlo Tupolev ???. Konecne nejake
poradne vzruso, zajasali jsme oba. Nicmene pres vsechny vydesene obliceje
Finaku, probehl let naprosto hladce (k obedu byly naky testoviny) a kolem
16:00 jsme bezpecne pristali v Helsinkach. Preridili jsme si hodinky o
hodinu dopredu a zjistili, ze venku je pekna tma (myslim, ze nas pred tim
nekdo varoval, ale v nadseni byl odmitnut jako prasivy zradce). Dokonce jsme
se shledali i s nasimi batuzky napranymi konzervami, salami, spacaky a
podobne a tudiz nic nam jiz nebranilo vyrazit do neznameho sveta. Venku bylo
nad ocekavani prijemne : teplota +5 a zadny snih. Prvni rozcarovani bylo pri
placeni listku aoutobusu z letiste do centra mesta. Listek stal 25 FIM
(Finskych marek) a pro neznale dodavam, ze 1FIM je cca 6.50 - skratka
pekne se mi protahnul ksicht (moje celkova hotovost cinila 300Fim), ale
clovek se nesmi nechat odradit dilcimi neuspechami. Po pate hodine vecerni
(fakt tma jak v ..) jsme se dostali do centra mesta. Zarazilo me jak je
strasne vylidnene. Vsude otevreny obchody, restaurace, reklami sviti jak
pominuty, ale lidi zalezly v kutlosich.
	Protoze nas Helsinky nijak vyjmecne neucarovali a protoze nas tahla
vidina divokeho severu, vyhledali jsme Helsinske hlavni nadrazi a v 19.25
odjeli vlakem do cca 900 km vzdaleneho mesta Rovaniemi. Vlaky jsou prijemne
tiche a pohodlne. Cesta trvala cca 14 hod a behem ni se nic mimoradneho
neprihodilo. Akorat, ze pri kazdy zastavce opakovali hyvea matka coz jsem si
posleze prelozil jako stastnou cestu.

Den druhy Pondeli.
	Po osme hodine rani jsme vylezli z vlaku ve meste Rovaniemi.
Privital nas snih a lejci mrazik (-3). Samozrejme byla tma jak v kyblu.
Mesto Rovaniemi se nachazi cca 8km od polarniho kruhu a je povazovano za
branu do Laponska. Ani nevim kolik ma obyvatel, ale prizvisko mesto mu
pravem nalezi. Prvni nasi starosti bylo najit si ubytovani a neco pojist.
Vydali jsme se tedy k jiz drive vyhlidnutem hostelu s nadeji levneho
ubytovani. Hostel jsme nasli v pohode a prijemne vyhlizejici pani
hostel-mama nam prijemnou srozumitelnou elnglish rekla ze ma pouze jeden
dvouluzak - my jsme opacili, ze to je v pohode, ze jsme stejne jenom dva.
Ona na to libeznym hlasem, ze noc prijde na 80 Fim. Opet se mi protahla
drzka. Moje zasoby financnich prostredku se po druhem dni snizily vice jak o
tretinu. Ale co jsme mohli delat. Jiny hostel v cyti nebyl a spat venku se
nam fakt nechtelo. Vyplazli jsme tedy pozadovanou hotovost a provedli
nezbytnou udrzbu organismu (uzenym masem, chlebem atd.). 
	Zatim se rozednilo a mi nalezite posilneni jsme se vydali na polarni
kruh, kde ma Santa Claus svoji vesnicku a main post office. Cesta tam nam
trvala cca 2 hod a cestou jsme potkali mnoho yklisty, kteri s vetsim ci
mensim uspechem zvladali souboj se snehem. Jedno kolo jsme dokonce vydeli
hozeny do potoka (pravdepodobne konec mene zdatneho cyklisty). Na polarnim
kruhu jsme zjistily, ze kdyby kolem toho nedelali tolik zmatku, tak to ani
nikdo nepozna. Nicmene mohli jsme rict, ze sme tam byli, coz taky neni k
zahozeni.
	Humorna situace: Nejaky francouzsky novinar si chtel vyfotit Santa
Clause jak vybira postovni schranku a protoze mu to pripadalo malo zajimave,
tak se jeste pokousel donutit pobliz zaparkovaneho soba ke spolupraci. Jenze
tenhle sob mel tech reklamnich akci tak akorat dost a lezt Clausovi do
schranky ho ani nenapadlo. Fotograf se taktez nechtel vzdat, takze tahal
soba za parohy ke scrance - to soba velice popudilo...
	Po navratu do mesta jsme udelali kratke sightseeing a provedli mensi
nakup v supermarketu (ja si nekoupil nic a Michal zakopil podivny jogurt,
ktery jsme pozdeji prezdivali sobi sperma..). Jelikoz uz byla opet notna
tma, bez velkeho odporu jsme vyuzili sluzeb naseho levneho ubytovani a
uvarili si veceri v hostelove kitchen (ja mel sve oblibeno leco a michal si
nejdriv udelal polivku a pak rizoto, nebo obracene, kazdopadne jsme to
nemohli snist a byli nuceni to vylit do haj..)

Den treti Utery.
	Rano sme vstali jako obvykle jeste za tmy. Pruvodce nam doporucoval
jiste arkticke muzem zvane Artikum, kde mela byt vystava laponske kultury a
podobnejch nesmislu. Takove nabidce se nedalo odolat. Muzeum je to jako
kazdy jiny (je tam trochu vic elektroniky nez u nas), ale ta cena. Na
studentskou isic kartu jsme zaplatili extra snizene vstupne 40Fim, z cehos
se mi udelalo notne soufl (zjistil jsem, ze uz nemam zadny prachy). Zajimavy
poznatek z muzea: meli tam naky seismograf, ktery byl ceske vyroby - je to u
srdce hrejive videt mezi tou finskou hatmatilkou napisy jako kremikove
hodiny, oscilator atd. Ale jinak jak rikam za ty prachy to nestalo (teda pro
mne - jsem lehky kulturni barbar).
	Kdyz jsme se vyhrabali z toho kulturniho stanku, zamirili jsme k
silnici smerem na sever. Hostel mama na otazku ohledne stopovani odpovedela
always (nevim jestli spravne pochopila nasi otazku nebo nam prozradila sve
intimni tajemstvi..) nicmene po pul hodine nam zastavil spravny typek ve
volcvagnu, kterej neumel ani slovo anglicky, ale zato nas vzal cca 160 Km na
sever. Bohuzel jak se v nasledujicich dnech ukazalo byl to jedinej
bezproblemovej stop.
	Nechali jsme se vysadit na krizovatce 70 km od mesta Kolari, ktere
melo byt nasim planovanym cilem. meli sme tam zamluveny hostel. Bylo cca 15
hod a my jsme byli nabyti optimismem jak nam to vsechno jde. V 15.30 nasim
smerem projel sypac a to jeste opacnym smerem. V 16.00 projelo prvni auto
nasim smerem nicmene nas nevzalo. Mimo jine uz byla zase tma. Usoudili jsme,
ze tady uz dneska nic nepojede a presunuli se na hlavni silnici, kde sem tam
neco projelo (puvodni myslenka byla, ze to objedem pres cca 80 km vzdaleny
mesto, protoze na mape byla tahle silnice znacena cervene). Nas predpoklad
byl opet milny. Po dalsi hodince stopu nam zastavil laponec jak vysitej z
muzea a plynou laponstinou (hu huusdgaklsdfh) nam nabidl svoz cca 18 km. 

	Ocitli jsme se v dire jmenem Kittila, kde se situace opakovala, stim
rozdilem, ze nam zacala byt i zima. Nakonec tam zastavila naka dodavka,
ktera tam nabrala nakyho cloveka, my jsme si mysleli, ze zastavila nam a tak
sme se tam narvali. Ujeli jsme dalsich 20 km a skoncili v jeste vetsi dire
jmenem Sirrka. 19.30 pokus o dalsi stop. Pote co po hodine neprojelo ani
jedno auto jsme to vzdali a sli spat do prepychovy chaty, kterou jsme
ukecali na 100 Fim (750kc) za kazdyho.

Streda
Rano sme vyrazili s otrochu mensim optimismem na dalsi strastiplnou cestu
smerem na Muonio o kterem sme si myslei, ze by to mohlo byt neco jako mesto.
Jelikoz byl krasny den slunicko svitilo a teplota se pohybovala jen neco
malo pod nulou vratilo se nam veseli a za chvili nam zastavil saab, v kterym
sedel sympaticky mlady muz, z ktereho sme dostali, ze pracuje na sobi farme.
Jak bylo tamnim zvykem, umel anglicky akorat cislovky do peti, ale znal
ceskou republiku podle hokeje. tento bodry venkovan to hnal po snehu a ledu
120 kilometru za hodinu a kdyz nam chtel po triceti kilometrech zastavit
jeli sme smykem par desitek metru. Tak sme se tedy priblizili k Muoniu o
dobrych 30 km, bohuzel jeste jednou tolik nam k nemu zbyvalo. Plni veseli
jsme se vydali pesky k nasemu vysnenemu cili a cestou stopovali projizdejici
auta. Alebrz jsme uz byli pres 250 km za polarnim kruhem, frekvence
projizdejicich automobilu byla opravdu miziva. 

Sli jsme po zasnezene silnici mezi zmrzlymi jezery pres dve hodiny kdyz nam
zastavil jakysi drevorubec kterej vezl na voziku sneznej skutr. No von nam
ani tak nezastavil aby nas svez spis chtel skontrolovat jestli mu nepada ten
skutr. Nicmene sme se mu tam nacpali protoze vidina dalsiho plahoceni nas
desila. A tak sme se dostali do Muonia, kde sme dofali ze najdem hodne
frekventovanou silnici. A ono h...o. Byla to uplne stejna dira jako vsechny
mesta v okoli a toho dne nam uz nikdo nezastavil. Jedina zabava byla v
koulovani sebe a postupem casu a promoklosti i vseho na co se dalo hazet.

Kolem sesty hodiny sme to vzdali a sli sme hledat nejaky te drahy pribytek k
prespani. Jo ale nejdriv nas ale napadlo, ze budem drsny a pudem dal do
divociny, nicmene kdyz sme dosli kus za mesto a kolem nas se rozhostila
priserna cernocerna tma a nejblizsi lidske sidlo bylo hodne daleko, tak sme
si to rozmysleli. Nejdriv sme zasli do Dog sledge cente, kde chteli za noc
300 fim, coz sme jaksi odmitly. Pak sme nasli nakou boudu, kde sme prespali
trochu levneji (ale ne o moc). Vecer jsme se domluvili, ze uz toho stopu
bylo dost a ze jedine mozne reseni je vyuzit aoutobus (dost drahe reseni).

Ctvrtek
A jak jsme se domluvili tak sme taky udelali. Rano sme nasedli na aotobus do
Kolari, kde jsme meli v umyslu nasednout na vlak a pristi noc stravit ve
vlaku uhanejiciho vstric novym dobrodruzstvim. Cesta autobusikem byla
vskutku bezproblemova, nicmene kdyz sme vysedli okolo poledniho v Kolari a
po nekolika uslych kilometrech narazili na koleje, doslo asi k nejvetsimu
prekvapeni nasi cesty. 

Finska zeleznicni sit rozhodne neni tak husta jako u nas a zvlaste na
severu. Tudiz sme predpokladali, ze kdyz maj tak malo koleji, ze aspon na
kazdym jejim konci postavi nadrazi a ze tam cas od casu projede i nakej ten
vlak. Jak jsme se mi najivkove hluboce mylili. Misto nadrazi tam byla takova
mala bouda s napisem Kolari a dovopravdicky eskymacky tee-pee (ja jsme si do
ty doby myslel, ze tipka maj jen indiani. Na ty boude nebyl zadnej jizdni
rad a ani na cekarnu to nevypadalo. Akorat tam byl nakej laponec, s kterym
komunikace opravdu nebyla nejlepsi. Po par minutach dorozumivani se Michal
dovedel, ze vlak by mohl jet nekdy kolem 7 hodiny vecerni. Tak jsme si
celkem odychly, protoze jsme mimo jine uz nemeli zadny finsky penize, pouze
zalozni poctivy stary dobry mareny. 

Jelikoz do odjezdu vlaku zbyvalo jeste spoustu casu, vyrazili jsme do viru
velkomesta (jedna velka ulice a par malejch). S prohlidkou sme byli celkem
hned hotovi a tak nas napadla spasna myslenka, ze se podivame po youth
hostelu ze seznamu, kdybe se neco nedej boze pihodilo, napriklad kdyby nejel
ten vlak. Po chvili hledani (optani se v kadernictvi) sme hostel skutecne
nasli a za pomoci dcery majitele jako tlumocnice se dozvedeli za prve ze
vlak tady jezdi jenom ve stredu a v sobotu vecer (my sme tam byli ve
ctvrtek) a ze no stoji zase spoustu penez (ostatne jako vsude ve Finsku).
Tak nam nezbyvalo nez zustat a slibit majiteli, ze mu zaplatime az zitra
otevrou banky. Ten vecer jsme jeste okusili finskou saunu, ktera bohuzel
mela uz sva nejlepsi leta za sebou (zlovestne hucela a my jsme nenasli
odvahu na ni lit vodu, kdyz byla pod proudem).

Patek
Rano jsme  navstivili banku a vyrovnali dluh u najemnika a opet sme se
pokusili o stop a opet bez jakehokoliv vysledku. Mimo jine teplota klesla na
-23 stupnu a to vam povim v takovim pocasi se velmi tezko stopuje - fakt nam
byla zima. Ve dve hodiny odpoledni jsme nasedli na drahy autobus do Kemi,
kde uz vlaky jezdily normalne.

Do kemi sme dorazili kolem 6 vecerni. kemi je uz celkem velky mesto, ale
nevim cim to bylo strasne smrdelo. Moc dlouho sme se tudiz nezdrzeli
prohlizenim pamatek (zadny tam nebyli) a uhaneli si to na nadrazi. A tam
skutecne nampotvrdili, ze vlak jede asi za hodinu. Zajimava prihoda byla, ze
na panskych zachodcich byl naky urostly Viking na velky a pri tom dokazal
zamorit celou cekarnu dost nesnesitelnym zapachem (ale to jen poznamka pro
prasaky z rad ctenarstva)

Za hodku skutecne prijel pohodlny vlak a my sme s ulevou nasedli do
prijemneho tepleho vagonu a valili si to na Helsinky. Ten den se krome toho,
ze mi Michal spraskl skoro celej salam a cokoladu nic zvlastniho uz
neprihodilo.

Sobota
Po vcelku prijemne jizde jsme se dostali kolem sedme hodiny rani do hlavniho
mesta Finska - Helsinek. Byla jeste tma, ale teplota se nastesti pohybovala
kolem +5. Ze vseho nejdriv sme si sli zajistit nocleh v youth hostelu, ktery
se nachazel v atletickem stadionu. Uz ani nevim za kolik fimaku sme dostali
dvouluzak, ale zato si zase pamatuju, ze na zdech byly fotografie naseho
Emila Zatopka, jak pokoruje svetovy rekord v jakemsi behu. 

Cely den jsme stravili prohlizenim mesta - courali sme kam se dalo az sme uz
nemeli co delat, protoze Helsinky opravdu nepatri k evropskym velkomestum a
turistickych atrakci tam neni zas tak moc. Shledli jsme vsechny hl;avni
kostely cca 3, videli jsme more (pekne studeny), trh, dok kde opravovali
obrovskej trajekt (fakt macek), projeli se metrem (maj jenom jednu trasu),
snedli zbytek zasob u pana donalda, bezuspesne sme hledali ruskou ponorku,
ktera pred mesicem odponorkovala do ameriky a tak podobne jmse si uzivali
turistiky.

Nedele
Prespali jsme na tom stadionu, rano si vylezli na stadionovou vez (zacalo
tam lehce snezit) a za z bile drobne jsme si v supermarkaci nakoupily
kdejake laskominy pro sebe i pro sve blizke, kteri si uzivali doma v Praze.
Ja si kopil balik jogurtiku (mooc dobry) a 4 finsky piva. 

Pak sme jeli helsinksou MHD na letisko a uz sme se moc tesili na letadlo CSA
a palubni obidek. Letadlo skutecne priletelo vcas, dokonce Boeing 737. Tak
sme se pohodlne usadili do letadelka a ocekavali prijemny a pohodlny let do
nasi vlasti (ooch). Ale jak sme se mi blahovi hluboce mylili (zase). Kdyz
sme doleteli nad Prahu, rekli nam, ze Je tam mlha (skutecne z okynka nebylo
vubec nic videt) a ze poletime do Bratislavi. No tak sme si rekli, ze kdyz
uz cestujem tak poradne a trochu toho dobrodruzstvi nam nemuze uskodit.

Skutecne sme po pulhodine pristali v Blave. Vylezli sme z letadla primo na
letisko a nesedli do karosy. Ta karosa mela uz sva nejlepsi leta davno za
sebou a snad i autobusy, kterejme jezdim do skoly jsou v lepsim stavu. Pri
vstupu do bezcelniho prostoru letiste jsme dostali jakysi plastikovy predmet
s napisem tranzit. Vsude kolem na nas koukali pravi SNBaci - jak za starejch
soci casu - zeleny uniformy a uplatny vyraz ve tvarich. 

Bratislavke letiste se vyznacuje znacnou opustenosti. Jeden zachod, jeden
bufet zvany Richard's bar a dva telefony. Jelikoz tam pristalo asi pet
letadel tak tam bylo vcelku veselo. Dalsim risem je, ze tam nejsou zadny
informace a takovy veci jako kdy se poleti, jaky je kde pocasi a kde si
clovek muze vymenit nakou tu tvrdou slovenskou korunu bylo nemozny zjistit.
Nasi zahranicni spolucestujici s toho byli vcelku vypleskli a zurive
telefonovali mobilnima telefonama a rozcilovali se na pozemni personal,
kterej rikal cokoliv jen aby se zbavil doternych pasazeru, takze jedna finka
ktera se sla zeptat dvakrat po sobe a pokazdy dostala jinou odpoved s toho
byla ponekud rozzurena, dokonce sem ji musel uklidnovat, protoze schodou
okolnosti v letadle sedela vedle mne. Taky sem ji rozmluvi, ze pokusit se v
nedeli vecer o najem osobniho automobilu a jet s tim do prahy je trochu
absurdni, kdyz si ani na letisti nemuze vymenit penize. 

Po hodine nam aspon zajistily jidlo v baru za 100sk a jedine znalost
prostredi a jazyka nam umoznila vymamit z obsluhy 3 chlebicky a kolu,
prvnich dvacet zahranicnich kolegovu dostalo kolu a tycku, pak se obsluha
baru s toho davu lehce zblaznila a stratila jakoukoliv organizacni
schopnost. Asi v deset hodin nam onecne rekli, ze by se jako mohlo letet a
ja zjistli, ze sem v tom mumraji nekde ztratil letenku. Nastesti vsude vladl
takovy chaos, ze ji po mne nikdo ani nechtel a v pohode jsem se ostal do
letadla. Pak uz vse probihalo v klidku a kolem jedenacty vecer sme byli
doma.

A to je konec nasi bajecne cesty po podzimnim Finsku